jirkacek
Pověsti
Ještě dodám pověsti:1.V prvním pásu hor v jičínské krajině na severu od města jsou patrné dva výrazné kopce, Kumburk a Bradlec. Dnešní zříceniny na nich byly kdysi hrady, které ve své historii střídaly majitele zvučných jmen. Patřili k nim Vartemberkové, Trčkové z Lípy či Smiřičtí.Z dob velké slávy hradů a rytířského života, kdy se z okolních lesů ozýval hlahol trubek, když vyjíždělo panstvo na hory, a kdy bujné veselí a zpěv zněl při hostinách pod klenbami komnat, pochází pověst.Na hradě Bradleci žil bohatý pán, který si zakládal na svém statečném synovi. Ten si oblíbil krásnou dceru kumburského rytíře. Jeho otec ale tomuto svazku nepřál. Když ani mírné domluvy ani hrozby nepřetrhly přátelství a lásku mladých lidí, uchýlil se bradlecký pán pro radu k čarodějnici. Prastará bába dovedla léky i slovy měnit osud a život lidí. Na přání bradleckého pána vyřkla hrozná osudná slova a zaklela dceru kumburského rytíře v Bílou paní.Ta se pak zjevovala lidem ve snách a za měsíčních nocí na obou hradech, v lesích i okolních vesnicích. Odvracela od lidí nebezpečí, pomáhala, kde bylo třeba, domlouvala lidem, pány na hradech varovala před nepoctivými služebníky a přemlouvala je, když zamýšleli něco zlého či krutého pro své poddané. Navštěvovala chaloupky a ošetřovala nemocné.Syn bradleckého pána se trápil žalem a marnou tohou po ní. Bloudil po lesích, bloudil v myšlenkách, chodil jako bez duše. Věrnému sluhovi jej bylo líto a tak se dal do pátrání, jak by bylo možné mu pomoci. Dozvěděl se o zapadlé rokli, kde žila stará čarodějka, zavedl tam svého pána. Bába však nic neprozradila, ani neporadila. Teprve po čase, když cítila, že se chýlí poslední dnové jejího života, vzkázala po náhodném poutníkovi pro panice.Panic z Bradlece se musel sklonit, když vstupoval nízkými dveřmi do temné světnice. Na ohništi občas vyšlehly fialově rudé jazyky dohasínajícího ohně, čpavý dým jako šedý had stoupal do komína. V koutě na zpuchřelém loži ležela mezi vetchými cáry stařena kost a kůže. Sotvaže ještě zaslechl poslední slova přiznání a rady, které bába zamumlala, než zavřela oči navždy.Panic poslal věrného sluhu do Radimi pro kněze. Před půlnocí dorazili k syřenovské studánce. Když zazněl první úder z Kumburku, oznamující půlnoc, vysvětil kněz studánku. Panic nabral vodu a vydal se ke kumburskému hradu. Byla to hrozná cesta. S hrozným rachotem se všude kolem něho válely balvany, země se propadala, ze všech stran hvizdot a jekot, ale panic statečně kráčí vzhůru do kopce, až přijde na nádvoří hradu. Před sebou vidí mohutný strom, obalený bílým květem. Svěcenou vodou pokropí kruh kolem, aby zlé moci nemohly stromu škodit, utrhne devět kvetoucích větviček. Tři haluzky svázal, dotkl se jimi vrat, ta se otevřela. Vešel do síně a tam stála jeho milá, bílá jako z vosku, průhledná jako závoj. Druhými třemi větvičkami se dotkne panny a ta se mění v takovou, jaká bývala, s jakou chodil a jakou miloval.Netrvalo dlouho a konala se slavná svatba. Nevěsta kráčela se svým milým k oltáři s kyticí z posledních tří ratolestí zázračné moci. A také mezi sousedy na Kumburku a Bradleci bylo sjednáno přátelství a uzavřen věčný mír.2.Na jičínském zámku sídlil rytíř, známý široko daleko velikým bohatstvím a urozeností. Byl už dlouhá léta vdovcem. Často odjížděl za důležitým jednáním a výchovu svých dcer přenechával služebným.Starší Meluzína byla mírné povahy, chodívala mezi poddaný lid, ráda pomohla, kde viděla bídu. Často se sama procházela mezi poli, v hájích, aby příroda naplnila její duši krásou a novými dojmy. Mladší sestra Kateřina byla pravý opak své sestry. Lakomá, panovačná, krutá na služebné, necitelná k poddaným. Těžce nesla, že otec má raději starší sestru.Jednou si vyšla Meluzína zase ze zámku ven. Na pokraji lesa spatřila mladíka, který vedl bujně se vzpínajícího koně. Vyprávěl jí, jak se kůň polekal, když z vozu spadlo prkno, splašil se, přetrhal řemení a pádil k lesu. Nikomu se nepodařilo zdivočelé zvíře chytit a nikdo se neodvážil ho v lese dále pronásledovat.Mladší sestra Meluzínu zpovzdálí pozorovala. Právě šla kolem ní bába s otepí suchého dřeva na zádech, a tak se jí zeptala, co to je za mládence, se kterým si Meluzína tak důvěrně povídá. Dozvěděla se, že je to kovářův Vít. A hned běžela na zámek a žalovala otci, který se právě vrátil z Prahy, že se Meluzína tajně schází s prostým mladíkem, že si počíná nedůstojně a ne jako urozená panna. Když si přivedla ke svědectví ještě bábu, rozhněval se otec na dceru a dal ji uvěznit na hrad Kumburk.Mnoho let trvalo utrpení nebohé Meluzíny. Stála u okna a plakala, naříkala na svůj trpký osud. Lidé z okolí by byli rádi pomohli milované paní, ale báli se hněvu svého pána. Po čase dorazil na Kukmburk posel a oznámil panně, že její otec zemřel. Meluzíně svitla naděje, že bude osvobozena z vězení a jako nejstarší se ujme jičínského panství. Kateřina ale hrozbami a penězi přiměla stráž, aby Meluzínu dále věznili. Již skoro nedoufala, že by mohla někdy z hradu svobodně odejít.Až jednou se objevil pod hradem hlouček zbrojnošů, který zabloudil ve zdejších hlubokých lesích. Vůdce slíbil panně, že jí pomůže. Zanedlouho se vrátil s celou družinou a pustil se do boje s hradní stráží. Strážci ale Meluzínu svázali a odvlekli do hlubokého sklepa a tam ji položili mezi zásoby střelného prachu. Sklep uzavřeli těžkými dveřmi na devět zámků a příchod zasypali kamením.Celý den trval nápor na hrad. Nakonec osvoboditelé přece jen vnikli dovnitř. Posádku pobili, marně však pátrali po uvězněné panně. Prohledali kdejaký kout, kdejaké sklepení. Hledali marně. Tu vůdce našel pod hradbami jednoho těžce raněného obhájce a ten prozradil, kde je Meluzína ukryta.Když se konečně podařilo odházet kamení a vypáčit dveře, objevila se ve svitu pochodně smrtelně bílá tvář panny. Z jejích očí, upřených na světlo pochodně, planula zrovna hrůza a děs. Vtom se vznítil střelný prach, strašná rána zahřměla a celý zámek vyletěl do povětří. Všichni zde našli smrt. Z krásného hradu zbyly jen truchlivé zříceniny. Za noci do hluboké tmy a širé krajiny se dlouhá léta ozýval nářek Meluzíny.