Jiří Vaníček
www.ocimaturisty.cz
Město Brandýs nad Orlicí jsme poprvé navštívili v lednu 2015, kdy byla krajina beze sněhu, čehož jsme využili k poznávaní památek v tomto malém východočeském městečku. Po příjezdu do Brandýsa jsme nejprve zamířili do údolí Loukotnického potoka, kde od 19. století stávaly Salabovy lázně, po nichž zbyla pouze vzpomínka a studánka. Vodu jsme neochutnali, ale kdysi prý byla mezi hosty velmi oblíbená. Po chvilce jsme se vrátili k autu a vrátili se zpět do Brandýsa, kde jsme zaparkovali u kruhového objezdu. Vzápětí jsme se vydali na průzkum současných lázní s rehabilitačním ústavem. Když jsme bránou vstoupili do areálu, tak se před námi vypínala podlouhlá budova, na které nás zaujalo průchozí podloubí v přízemí, kde se procházeli pacienti a také jejich příbuzní, kteří je přijeli navštívit. Když jsme si budovu prohlédli, vrátili jsme se k autu, jímž jsme popojeli k sokolovně, od níž jsme po schodišti zamířili ke kostelu Nanebevstoupení Páně. Schody nás přivedly do úzké uličky, která ke kostelu evidentně nevedla a tak jsme využili díry v plotě, kterou jsme vstoupili do kostelní zahrady, kde se dříve nacházel hřbitov. Mezi holými stromy a keři jsme nízkou trávou došli k čelní straně kostela a obešli jej kolem dokola. Když jsme si svatostánek prohlédli, vyšli jsme bránou v ohradní zdi ven a po silničce vedoucí okolo kostela jsme se vydali směrem dolů. Po chvilce jsme došli na hlavní silnici, na které jsme opodál parkovali a pochopili tak, že se ke kostelu dalo bez problémů dojet autem. To bychom se však neprošli kostelní zahradou a byli bychom připraveni o jeden ze zajímavých pohledů na svatostánek. Když jsme dorazili k autu, popojeli jsme o kousek dál na náměstí Komenského, na němž jsme vůz nechali stát až do našeho odjezdu. Vzápětí jsme se vydali úzkou stezkou mezi domy do prudkého kopce na půl kilometru vzdálený hrad. Když jsme minuli poslední domy a překonali nejprudší stoupání, ocitli jsme se těsně pod hradem a o několik metrů dál jsme odlovili první kešku. Po úspěšném nálezu jsme došli až do východní části hradního areálu, kde se nacházelo první předhradí s již nedochovanou obdélnou budovou o rozměrech 8x16 metrů s přistavěným přístřeškem. Prošli jsme pod dřevěnou lávkou, která tento příkop překlenovala a po níž jsme se později dostali do další části hradu. Nejdříve jsme ale zamířili pryč od středověkého sídla na vrchol kopce, kam jsme se vydali pro druhou kešku. Chvíli jsme ji hledali, ale nakonec ani tato ukrytá schránka neodolala a vydala nám svoje tajemství. Vzápětí jsme se vrátili do prvního předhradí a po již zmíněné lávce jsme přešli do toho druhého. Dlouho jsme se zde déle nezdržovali a vkročili jsme na lávku přes další příkop. U vstupu do jádra jsme minuli suťový kužel, zřejmě pozůstatek válcové věže a za ním jsme vešli bývalou bránou do prostor vlastního hradu. Prošli jsme si celé jádro hradu a pokochali se krásným výhledem na téměř celé město. Potom jsme kamzičí stezkou sestoupili zpět dolů k Novému zámku, který jsme si prohlédli nejprve z jeho čelní a boční strany. Poté jsme se šli podívat na zadní část stavby, kde jsme přes plot nahlédli do zahrady, v níž rostl nepřehlédnutelný buk červený. Když jsme statný strom shlédli, vydali jsme se na Komenského náměstí, kde jsme nejprve shlédli budovu radnice, ve které se nacházela Pamětní síň Jana Amose Komenského. I když jsme zde byli v sobotu, bylo zavřeno a vůbec celé městečko na nás působilo ospale a jakoby na něj všichni zapomněli. Dovnitř jsme se tedy nedostali a tak brzy zamířili do středu náměstí, kde jsme našli dřevěný altánek z roku 1910, který sloužíval o nedělích pro vystoupené vojenské kapely dragounského pluku z Vysokého Mýta. Pak jsme se přesunuli na druhou stranu náměstí, kde stál zajímavý Mariánský sloup se sochou Panny Marie z roku 1798. Potom nás upoutala pamětní deska na jednom z domů v rohu náměstí. Nápis na ní hlásal, že zde stával starý zámek, v němž se narodil Karel Starší ze Žerotína 14.září 1564. Starý zámek tvořila rozsáhlá renesanční stavba se sedmnácti pokoji a čtyřmi komorami, k němuž náležely konírny a zahrada s letohrádkem, rozprostírající se směrem k řece Orlici. My jsme na místě zámku našli měšťanské domy a na jednom z nich jsme spatřili další pamětní desku. Ta nám oznamovala, že zde žil v letech 1894 - 1920 Hanuš Wihan, který byl významným českým violoncellistou a hudebním pedagogem. Pak jsme se přesunuli na druhou stranu náměstí a kousek od radnice jsme si v krátkosti prohlédli zajímavé dílo s názvem Den co den z roku 2003. To bylo vše, co jsme na náměstí v Brandýse nad Orlicí zajímavého našli. Následně jsme minuli náš zaparkovaný povoz a proklouzli pod železničním mostem, abychom si prohlédli zadní část Nového zámku. Potom jsme minuli budovu pošty a o několik desítek metrů dál jsme po lávce snadno překonali líně tekoucí řeku Tichá Orlice. Následně jsme kráčeli kolem bezejmenného potůčku, jenž nás doprovodil až ke kapli Panny Marie. Prohlédli jsme si ji zvenku a v jejím interiéru jsme objevili plastický obraz Panny Marie s děťátkem z roku 2010 od Dragany Živanović. Když jsme viděli vše podstatné, tak jsme kapličku opustili a následně jsme zamířili k pomníku J.A. Komenského. Když jsme k němu dorazili, po 18 schodech jsme přišli až těsně k obelisku, odkud jsme měli pěkný výhled na protější bludiště a okolí. Když jsme si vše prohlédli, sestoupili jsme zpět na chodník a zamířili k zamřížovanému sklepu, který byl údajně jediným pozůstatkem domu, v němž se Komenský ukrýval. Dlouho jsme se zde nezdrželi a vydali se okolo koupaliště k zajímavé technické památce, kterým bylo Babylonské dělo soudného dne. Zanedlouho jsme k dorazili k neobvyklé zbrani, respektive její části. Před námi ležela trubka velkého průměru o délce šest metrů, která tvořila pouze jeden díl ze 26, ze nichž se dělo o ráži 1000 milimetrů mělo skládat. Jakmile jsme prolezli trubkou skrz naskrz, odlovili jsme u děla kešku a pak jsme se vydali na zpáteční cestu ke koupališti. Následně jsme se začali škrábat do kopce na zříceninu hradu Orlík a po necelém kilometru prudkého stoupání jsme přišli na plošinu, kde se rozkládala louka a stála nějaká zemědělská usedlost. Před nám na stromě visela cedulka s nápisem Orlík, ale marně jsme se kolem sebe dívali, kde že ten hrad asi stával. Domy před námi snad mohly ke hradu kdysi patřit jako jedna ze dvou usedlostí, o kterých existuje zmínka z roku 1506, ale jistě jsme to nevěděli. Nicméně samotný hrad se nacházel asi sto metrů od nás, vedla k němu vyšlapaná pěšina a zbytky zdí se daly poznat podle toho, že na nich vyrostla oplocená vodárna. K tomuto středověkému sídlu jsme se však nevydali a zamířili po pěšině zpátky, ale po pár desítkách metrů jsme odbočili na ještě užší pěšinu. Kráčeli jsme tak vlastně pod bývalým hradem po stezce, která se později spojila se zelenou turistickou značkou a po chvilce jsme dorazili k Čertově rokli, kterou jsme překonali po lávce, za níž jsme narazili na turistickou tabuli. Nabídkou zajímavých informací jsme nepohrdli a rádi si o tomto pekelném místě přečetli pověst o tom, jak na blízkém kopci Orlík mniši stavěli klášter. Po dočtení pekelně žhavých informací jsme se rozhlédli kolem sebe a pak jsme si zašli pro kešku. Po úspěšném odlovu jsme se prošli po levé straně rokle, která v jednom místě byla až deset metrů hluboká. Cesta dál po této straně nevedla a tak jsme se vrátili k lávce. Vzápětí jsme se po zelené značce vrátili zpět k pomníku J.A. Komenského a poté k autu na náměstí, kterým jsme ihned odjeli k obci Zálší, abychom si prohlédli mlýn Betlém. Blížil se už západ slunce, když jsme naše stříbrné auto zaparkovali u silnice na začátku polní cesty, která nás poté dovedla ke mlýnu. Ještě než jsme ke klapáči došli, odlovili jsme kešku a vzápětí jsme se po pár desítkách metrů ocitli u rybníku Lačnov. Chvíli jsme přes rákosí hleděli na hladinu, která v podvečerním čase měla poněkud tajemnou atmosféru a pak jsme svou pozornost obrátili k samotné budově mlýna. Dům jsme si prohlédli z různých stran a vedle mlýnské budovy jsme si krátce prohlédli prasečí chlívek a sousední stodolu. Pak jsme již kouzelné místo opustili a už téměř za tmy jsme se vrátili k autu, kterým jsme odjeli domů do Olomouce.
Podruhé jsme do Brandýsa nad Orlicí přijeli v červenci 2015, kdy jsme směřovali na týdenní dovolenou v Orlických horách a postupně jsme zde navštívili tři vodní mlýny. Prvním z nich byl již zaniklý Nový nebo též Dolní mlýn. Po příjezdu do městečka jsme naše stříbrné auto zaparkovali na kraji silnice před železničním přejezdem a vydali jsme se na břeh Tiché Orlice, kde mlýn od roku 1849 stával. Když jsme k našemu cíli dorazili, před námi se nacházela velká továrna na výrobu sedadel pro užitková vozidla a výrobu komponentů. Původní válcový čtyřpatrový mlýn totiž v roce 1904 vyhořel a na jeho místě postavila v letech 1906 - 1907 firma Regenhart & Raymann z Jeseníku mechanickou tkalcovnu. Když jsme si prohlédli továrnu a dochovaný mlýnský náhon, odjeli jsme za dalším vodním mlýnem, který na zelené louce roku 1834 vystavěl Václav Kopecký. Naše stříbrné francouzské auto jsme museli nechat u kruhového objezdu před rehabilitačním ústavem, protože silnice vedoucí k mlýnu byla uzavřena kvůli rekonstrukci a pak jsme se pěšky vydali k našemu cíli. Kráčeli jsme Lázeňskou ulicí a po několika minutách chůze do mírného kopce jsme budovu mlýna konečně spatřili. Již na první pohled bylo vidět, že se zde již dávno nemlelo. Budova zrovna procházela totální přestavbou na velký rodinný dům a možná i budoucí sídlo firmy, takže toho moc k vidění nebylo. Po jeho obhlídce jsme se vrátili zpátky k rehabilitačnímu ústavu a v obchodě s potravinami jsme si koupili něco k zakousnutí. Po lehkém občerstvení jsme nasedli do našeho vozu, kterým jsme odjeli k Řehákovu mlýnu, jenž stál na okraji města, v těsné blízkosti zámeckého areálu. Když jsme k němu přijeli, zaparkovali jsme na prázdném placu u třípatrového mlýna a šli si jej prohlédnout. Vedle mlýna jsme shlédli dochovaný patrový dům s elektrárnou, s rovně ukončeným štítem a sedlovou střechou. Potom jsme si prohlédli navazující obytný dům o několika patrech s rovnou střechou, která byla do dvacátých let 20. století mansardová. Když jsme si mlýn obešli téměř celý dokola, prohlédli si rovněž jeho náhon a malou vodní elektrárnu. Následně jsme se vrátili k autu a odjeli za památkami Kostelce nad Orlicí.
Odpovědět
