Jiří Vaníček
www.ocimaturisty.cz
Orlické Záhoří jsme navštívili na konci září 2024 v rámci turistické výzvy Jdi do hor, když jeden ze šesti naplánovaných cílů představoval zmíněný druhý nejvyšší kopec Orlických hor. Ráno jsme šedým francouzským autem vyrazili z Olomouce za naším cílem a po necelých dvou hodinách jsme přijeli do Orlického Záhoří. Naše šedé francouzské auto jsme zaparkovali u Obecního úřadu a pak jsme se po silnici přesunuli ke zmíněnému jednolodnímu kostelu sv. Jana Křtitele, jenž byl vystavěn v pozdně barokním slohu v letech 1754 – 1763. Nejprve jsme shlédli průčelí svatostánku, ale dovnitř jsme se nepodívali, protože všechny dveře byly zavřené. Pak jsme se prošli kolem lodi kostela a shlédli obě strany se zaoblenými rohy. Po obhlídce plochého presbytáře jsme se zastavili u tabule č.7 naučné stezky Historie tavení skla, která nám prozradila informace o samotné vsi, kostele a sklářských rodech. Když jsme si vše přečetli, prošli jsme se po hřbitově, na němž jsme kromě hrobů našli márnici, která údajně tvořila část starého kostela. Na fasádě márnice jsme našli náhrobní desku z roku 1862 s německým textem a o kousek dál jsme shlédli do země zasazený náhrobek Johanna Friedricha II., zakladatele sklárny a vsi Bedřichovka. Po krátké procházce hřbitovem jsme hlavní bránou vyšli ven a prohlédli si památkově nechráněné sousoší Kalvárie, tvořené křížem, Pannou Marií a sv. Janem Evangelistou. Následně jsme zamířili k pomníku Ignáce Preisslera, slavného malíře na sklo a porcelán, který zde žil. Další naše kroky vedly k pašerácké zahrádce, která zkrášlovala okolí kostela a díky důmyslnému výběru rostlin kvetla od jara do podzimu. Na konci září zahrádku stále zkrášlovaly některé trvalky, což se nám pochopitelně líbilo. Když jsme si zahrádku prošli, zamířili jsme k nedalekému pomníku oběti 1. světové války, který tvořil žulový obelisk a dva ozdobné sloupky. Po krátké obhlídce pomníku jsme se vydali na autobusovou zastávku naproti kostela, kde jsme ve společnosti dřevěného prasete počkali na náš spoj. Po chvíli přijela plechová krabice, otevřela papulu a odvezla nás na horské sedlo Šerlich.
Prvním motivem známky byla chata Perla v Orlických horách, kterou jsme poprvé navštívili v lednu 2010, kdy jsme se na týden ubytovali v panelákovém bytě v Nebeské Rybné, odkud jsme podnikli několik výletů na běžkách po bližším i vzdálenějším okolí, a také jsme poznali několik romanticky zasněžených památek. Čtvrtý den pobytu jsme odjeli do lyžařského střediska v Říčkách, kde jsme chtěli využít služeb lanovky a vyvézt se s běžkami na horský hřeben, ale nakonec jsme si na to s malými dětmi netroufli. Vrátili jsme se tedy k autu na obrovském parkovišti, kterým jsme vzápětí odjeli k horské chatě Perla. Když jsme k ní po zasněžené silnici dorazili, zelené korejské auto jsme zaparkovali na kraji cesty a vydali se k pár metrů vzdálené chatě. Přijeli jsme sem hlavně kvůli tomu, že Perla byla držitelem turistické známky, ačkoliv jsme se tomu docela divili, neboť sloužila hlavně pro předem domluvené ubytované hosty a školní třídy. Nikoho jsme zde však nepotkali a když jsme přišli ke vchodu do chaty, narazili jsme na zavřené dveře, takže se naše obavy zcela naplnily. Už předem jsme totiž věděli, že Perla bývala často zavřená a turisté, toužící po dřevěném kolečku tak měli prostě smůlu. Na nás se však usmálo štěstí, nebo po chvíli bezradného postávání zničehonic přijel majitel chaty z nákupu potravin a s úsměvem nám prodal známky Říček a Perly. Dostali jsme také razítko do památníku, takže jsme byli velice spokojeni a rádi jsme pánovi poděkovali. Potom jsme se vrátili k autu a přemýšleli co budeme dělat dál. Chtěli jsme se někde proběhnout na lyžích, ale silnice do Orlického Záhoří byla totálně zasypaná sněhem a neprohrnutá a tak jsme se domluvili, že si prošlápneme stopu v místě našeho ubytování. Odjeli jsme tedy na oběd do hotelu Eduard v Rokytnici v Orlických horách a po jídle jsme se vrátili do Nebeské Rybné, kde jsme si na poli prošlápli stopu a na malém kopci lyžovali hodinu a půl. To je však už jiný příběh....
Podruhé jsme chatu Perlu navštívili v červenci 2015 během týdenní dovolené, kdy jsme se ubytovali v příjemném penzionu v Rokytnici v Orlických horách a hned na druhý den naplánovali hřebenovou túru. Z bohaté horské nabídky jsme si vybrali část z nejznámější hřebenovky nazvané Jiráskova cesta, na kterou jsme se vydali z Říček. Na závěr túry jsme z Anenského vrchu zamířili zpět do Říček a po nekonečném klesání jsme se vynořili z lesa u chaty Alma, kde jsme se chvíli zastavili. Pak jsme po modré značce pokračovali k chatě Perla, která byla ale už několik let zavřená, takže jsme jen mohli nostalgicky vzpomínat na zimní návštěvu o pět let dříve. Docela nás mrzelo, že horská chata Perla, postavená v roce 1984 jako podniková chata už nesloužila k rodinným pobytům v krásných Orlických horách, ale nedalo se nic dělat. Neměli jsme tedy žádný důvod se zde dále zdržovat a tak jsme brzy pokračovali dál do dolní části Říček.
Odpovědět
