Poutní místo Kájov je prastaré – nejstarší historický záznam se dochoval z roku 1263 v zakládací listině kláštera ve Zlaté Koruně – podle něj král Přemysl Otakar II. daroval tomuto nově založenému cisterciáckému klášteru poplužní dvůr Kájov.
Areál kájovského kostela s kostelem, farou a hospicem tvoří zcela ojedinělý zachovalý celek. Nejstarší stavbou je původní raně gotický kostelík Zesnutí Panny Marie z druhé poloviny 13. století. Hlavní budovou je poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie, který je ukázkou vrcholné jihočeské pozdní gotiky. Hlavní oltář byl podle legendy postaven v místě pramene s léčivou vodou a jeho součástí se stala socha Madony, která byla a je až do současnosti uctívána jako zázračná Panna Marie Kájovská.
V době baroka se stal Kájov místem velkolepých církevních slavností, na které přicházeli poutníci z širokého kraje. V dobách největší slávy byly v Kájově konány pouti od jara do zimy. Život poutního místa negativně ovlivnily reformy císaře Josefa II., v jejichž rámci byl roku 1785 zrušen klášter Zlatá Koruna. Ve třicátých letech 20. století získali Kájov němečtí kněží řádu oblátů, kteří se o poutní místo starali až do poválečného odsunu německého obyvatelstva. Po druhé světové válce začal úpadek poutního areálu, který se za dalšího vývoje ještě prohloubil. Mezi lety 2015-2022 proběhla celková obnova kostela, revitalizace a zpřístupnění západního křídla fary a areál opět navázal na tradici poutí.
