Jiří Vaníček
www.ocimaturisty.cz
Velkou Deštnou jsme poprvé navštívili během zimní dovolené v lednu 2010, kdy jsme se na týden ubytovali v panelákovém bytě v Nebeské Rybné. Předposlední den pobytu jsme po snídani zamířili do Deštné v Orlických horách, kde jsme prozkoumali ski areál a kostel sv. Máří Magdalény. Následně jsme odjeli na Šerlich, kde jsme na parkovišti pod kopcem odložili naše zelené korejské auto. O chvíli později jsme se na lyžích vydali na nejvyšší vrchol Orlických hor Velkou Deštnou. Necelé čtyři kilometry mírného stoupání jsme zvládli bez potíží a vcelku rychle jsme dorazili na rozcestí u nejvyššího vrcholku Orlických hor. Dojem nám poněkud kazil vítr a mlhavé počasí, takže jsme se rádi schovali do přístřešku Horské služby, kde jsme se občerstvili čajem a oplatky. Když jsme si chvíli odpočinuli, vyšli jsme ven a zamířili k rozcestníku, jehož směrovky byly romanticky zaváté sněhem. Nicméně správnou cestu na 150 metrů vzdálený vrchol Velké Deštné jsme i tak našli, neboť k němu vedla vyšlapaná cestička a zelená značka. Po chvilce jsme stanuli na nejvyšším místě Orlických hor, kde byla v roce 2004 postavena malá dřevěná rozhledna. Zasněžené trámy, okolí hluboký sníh a všudypřítomná mlha nás však odradily od toho, abychom na šestimetrovou konstrukci vylezli. Moc dlouho jsme se zde nezdržovali a vrátili se stejnou cestou zpět ke srubu horské služby. Vzápětí jsme si opět nasadili běžky a vydali se zpátky na Šerlich.
Podruhé jsme na Velkou Deštnou zavítali na konci září 2024 v rámci turistické výzvy Jdi do hor. Ráno jsme šedým francouzským autem vyrazili z Olomouce do Orlického Záhoří, kde jsme zaparkovali, vyfotili si kostel sv. Jana Křtitele a pak jsme se přesunuli na autobusovou zastávku. Po chvíli přijela plechová krabice, otevřela papulu a odvezla nás na horské sedlo Šerlich. Vzápětí jsme vystoupali k Masarykově chatě, kde jsme si dali kávu s palačinkami. Pak jsme se po červené turistické značce vydali na Velkou Deštnou. Zpevněná cesta s pozvolným stoupáním nás po zhruba čtyřech kilometrech dovedla na rozcestí u nejvyššího vrcholu Orlických hor, kde jsme narazili na kiosek horské služby. Nemohli jsme si nevšimnout, že srub od naší poslední návštěvy prošel rekonstrukcí, nicméně tentokrát jsme jeho služby nevyužili. O kousek dál se nacházely jednoduché dřevěné lavičky. Jednu z nich už sice obsadila Kačenka, ale nic nenamítala proti tomu, abychom se k ní posadili a vyfotili se s ní. Neobtěžovali jsme však žádnou turistku, nýbrž jsme se objektivem fotoaparátu zvěčnili s krásnou vládkyní Orlických hor Kačenkou. Pak jsme popošli ke směrovým šipkám na rozcestí a vzápětí jsme po zelené trase zamířili na vrchol. Brzy jsme na Velkou Deštnou dorazili a mohli tak obdivovat pěknou rozhlednu, která zde v roce 2018 vyrostla. Pod vyhlídkovou věží jsme našli informační panel, na němž jsme si přečetli fakta z historie zdejšího místa. Po přečtení dostupných informací jsme se již po 96 schodech vydali na vyhlídkovou plošinu ve výšce 17 metrů, odkud jsme se i přes poměrně chladné zářijové počasí rozhlédli po kraji. Viděli jsme celé pásmo Orlických hor, sousední Krkonoše, nedaleký Králický Sněžník, o něco menší Jestřebí hory a přilehlé Broumovské stěny či polské Stolové a Bystřické hory. Když jsme se výhledy dostatečně pokochali, sestoupili jsme dolů, lehce posvačili z vlastních zásob a poté jsme se vrátili na rozcestí u srubu horské služby. Následně jsme po červené trase zamířili ke 3 kilometry vzdálené Koruně, druhému nejvyššímu vrcholu Orlických hor.