Jiří Vaníček
www.ocimaturisty.cz
Deštné v Orlických horách jsme poprvé navštívili během zimní dovolené v lednu 2010, kdy jsme se na týden ubytovali v panelákovém bytě v Nebeské Rybné. Předposlední den pobytu jsme po snídani zamířili do zmíněné Mekky místního lyžování, kterým se v průběhu let Deštné v Orlických horách stalo. Po příjezdu do této horské obce jsme naše zelené auto korejské výroby zaparkovali zdarma přímo pod zasněženým svahem, na němž se ono lednové dopoledne prohánělo docela dost lyžařů různého věku a vzápětí jsme vyrazili na průzkum střediska zimních sportů. Když nás pozorování lyžařů přestalo bavit, vydali jsme se do budovy se zeleným íčkem, kde jsme si koupili dvě turistické známky a dostali razítko do památníku. Potom jsme informační centrum opustili a vrátili se k autu, jímž popojeli do centra obce, kde jsme si prohlédli jednolodní kostel sv. Maří Magdalény. Auto jsme zaparkovali kousek od barokního svatostánku, jenž vznikl v letech 1723 – 1725 na místě starého gotického chrámu a vzápětí jsme vyrazili na jeho obhlídku. Viděli jsme jej pouze zvenku, protože dveře byly zavřené. Vzápětí jsme z ohrazeného církevního areálu vyšli ven a krátce se zastavili u sousoší z roku 1781. Pak jsme zašli do prodejny suvenýrů, kde jsme si koupili pět turistických známek. Následně jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli na Šerlich a vyrazili na Velkou Deštnou. Během zpáteční cesty jsme se ještě zastavili v muzeu zimních sportů a turistiky. Auto jsme zaparkovali nedaleko žluté budovy muzea a o chvíli později jsme vstoupili dovnitř. Téměř okamžitě nás přivítala pracovnice muzea, u níž jsme si pokladně zakoupili vstupenky za lidové ceny a vydali se na obhlídku exponátů, pocházejících z darů místních obyvatel a občanů, žijících v Orlických horách i těsném podhůří. Těšili jsme se zejména předměty související se zimní turistikou, tedy na dřevěné či dětské lyže, sáňky či sněžnice, které naši předkové celkem běžně používali při svých cestách z vesnice do vesnice nebo během cesty do školy. Nicméně na začátku exkurze jsme se nejdříve od naší průvodkyně dozvěděli pár informací z historie obce. V expozici Malý Slavín jsme se seznámili s některými místními rodáky a pak nás již čekala místní řemesla. Když jsme si všechno prohlédli, vystoupali jsme do prvního patra, kde jsme se velkém sále seznámili se sbírkou předmětů z historie zimních sportů. Dále jsme se dozvěděli informace o činnosti Horské služby, o závodech motoskjeringu, závodech na skútrech či o psích spřeženích. Pak jsme se již věnovali další expozici. V ní jsme se dozvěděli fakta z historie organizované turistiky v Orlických horách a naším očím neunikly ani exponáty věnované přírodě Chráněné krajinné oblasti Orlické hory. Další velký sál zahrnoval hned dvě expozice, přičemž v první jsme viděli hlavně oděvy z bavlny a lnu, které nosili místní horalé. V druhé části expozice jsme obdivovali výrobky místních sklářů v podobě různých nádob a prohlédli jsme si i pověstné dlouhé foukací píšťaly, s jejichž pomocí šikovní řemeslníci vyráběli krásné i praktické věci. Na tabuli jsme se seznámili s výsledky více jak dvacetileté badatelské práce, včetně pětiletého archeologického výzkumu na zaniklé sklárně, ležící na samém hřebenu Orlických hor ve výši 940 metrů nad mořem. V místnosti nás ovšem nejvíce zaujal model zmíněné sklárny. Na závěr prohlídky jsme se přesunuli do sklepení, kde nás přivítal vodník na stavidle, hlídající své rybí dcerušky a dušičky v barevných hrnečcích. Zároveň jsme si zde prohlíželi předměty v expozici s názvem Mlýn na Zlatém potoce, v níž jsme poznali vývoj praní prádla. Po návratu do přízemí jsme se s paní rozloučili a muzeum, které bylo otevřeno roku 1990, jsme definitivně opustili. Vrátili jsme se k autu, kterým jsme odjelo do Nebeské Rybné, kde jsme strávili zbytek dne hraním her a sledováním pohádek.
Podruhé jsme Deštné v Orlických horách navštívili v červenci 2015 během dovolené, kdy jsme byli ubytováni v Rokytnici v Orlických horách v krásném apartmánovém domě se zahradou. Na čtvrtý den dovolené jsme si toho naplánovali opravdu hodně a mezi naše cíle patřila rovněž obec Deštné v Orlické horách, kde jsme navštívili pamětihodnosti, které jsme o pět let dříve v zimě neviděli. Nejprve jsme se zastavili v Jedlové u krásné roubenky z roku 1854, sloužící původně jako vodní mlýn, jenž byl na počátku 20. století přestavěn na mechanickou tkalcovnu. Na mlýnu U skály se nám líbila se nám dobře dochovaná architektura, ale dovnitř jsme se nedostali, protože sloužil k ubytování hostů. Pak jsme popojeli o kousek dál na parkoviště u potoka Bělá, který zmíněný mlýn napájel a vydali se na okraj lesa, kde jsme mezi třemi kmeny objevili ukrytou schránku. Po návratu k autu jsme přes centrum obce odjeli k dřevěné kapli Blahoslavené Panny Marie, která byla vybudována roku 1809 na poutním místě, kde dříve stával vysoký smrk. Na něm visel obraz Panny Marie, jenž sem byl umístěn na památku zázraku, když světice vrátila zrak nevidomému chlapci. V základech kaple jsme našli pramen studánky s údajně léčivou vodou a nezapomněli jsme ani na Křížovou cestu, po níž jsme se prošli tam a zpět. Pak jsme odjeli do středu obce, abychom si prohlédli kostel sv. Máří Magdalény. Když jsme zaparkovali naše stříbrné francouzské, odlovili jsme kešku a poté se již věnovali baroknímu svatostánku, jenž byl vystavěn podle projektu významného českého architekta italského původu Jana Blažeje Santiniho-Aichela na objednávku hraběte Františka Karla II. Libštejnského z Kolovrat. Hlavní vchod byl v létě zavřený, takže nám interiér chrámu zůstal skrytý. Prozkoumali jsme také plochu církevního areálu s márnicí, která naznačovala, že se kolem kostela nacházel v minulosti hřbitov. Pak jsme se přesunuli k sousoší Svaté Rodiny a po jeho obhlídce jsme zamířili k prodejně suvenýrů. Nabídka nás však neoslovila a turistické známky jsme již měli, takže jsme si zde nic nekoupili a vydali se k muzeu zimních sportů a turistiky. Kolem žluté budovy jsme však pouze prošli a pokračovali dál. Naším cílem byl dub zimní, zařazený mezi památné stromy, u něhož jsme odlovili další kešku. Po úspěšném a rychlém nálezu jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli k chalupě Špitálka. U pěkného domku rostl jasan, další památný strom, u něhož jsme také nalezli skrytý poklad. Pak jsme již naším povozem zamířili ke kostelu sv. Matouše, jenž byl zbudován v letech 1737 – 1741 na kopci nad obcí. Auto jsme zaparkovali přímo u svatostánku a vydali se na jeho obhlídku. Jeho fasáda nevypadala moc dobře, protože byl od roku 1958 uzavřen a ponechán svému osudu. Opravy byly zahájeny až v roce 1993, nicméně se týkaly střechy a interiéru, kam jsme se ovšem nepodívali. Využili jsme však nabídky velké houpačky mezi dvěma stromy a trochu se pobavili. Pokochali jsme se také pěkným výhledem. Pak jsme nasedli do auta a sjeli dolů ke ski areálu, pod nímž jsme zaparkovali a bez odkladů zahájili průzkum lyžařského svahu. Na rozdíl od naší zimní anabáze zelené svahy zely prázdnotou a klid narušovaly jen projíždějící vozy kolem. Osiřelý ski areál působil poněkud ospale, jakoby nabíral síly pro stovky zimních návštěvníků, ale nijak nám to nevadilo, spíše naopak. V klidu jsme se tak mohli vydat pro kešku, kvůli které jsme zde učinili zastávku. Kráčeli jsme kolem sloupů lanovky a po necelých 200 metrech jsme vystoupali k památné bříze bělokoré, u níž jsme vcelku bez potíží odhalili ukrytou schránku. Pak jsme sestoupili zpátky k autu, přičemž jsme museli dávat pozor, abychom na trávě neuklouzli. Pár desítek minut předtím totiž Orlické hory skrápěl déšť, který pročistil letní ovzduší. Když jsme v pořádku přišli k autu, popojeli jsme kousek dál na parkoviště v Zákoutí, odkud jsme vyrazili k Mariánské kapli. Zanedlouho jsme ke svatostánku v lese nad Zákoutím dorazili a cihlovou stavbu, vybudovanou v letech 1908 – 1909, jsme si prohlédli. Následně jsme sešli kousek dolů ke studánce s údajně zázračnou vodou, kterou jsme však nevyzkoušeli a potom jsme se již vrátili na parkoviště. Vzápětí jsme odlovili kešku u Bartovy studánky, která vznikla na okraji odstavné plocha pro automobily a pak jsme již nasedli do našeho povozu, jímž jsme popojeli ke kapli Nejsvětější Trojice. Drobnou památku jsme si rychle prohlédli a pak jsme u nedalekého řopíku získali další zářez do geocachingové pažby. Po návratu k autu jsme ujeli jen několik desítek metrů na křižovatku, kde jsme odbočili na úzkou silničku, vedoucí hlubokým zalesněným údolím, nazvaným Šerlišský důl. Následně jsme udělali zastávku u pomníku povodně z července 1998, který připomínal katastrofální bleskovou povodeň, jež si vyžádala životy a způsobila obrovské škody na majetku. Na smutném místě jsme našli ukrytou schránku a pak jsme údolím pokračovali až k Šerliškému mlýnu. Auto jsme zaparkovali u bývalého klapáče, jenž byl v roce 1902 přestavěn na hostinec. Jediným připomenutím bývalého mlýna zůstalo malé dřevěné vodní kolo v parkově upraveném prostoru před hotelem, které jsme si rádi prohlédli. A pokud by nebyl hotel uzavřen, s potěšením bychom v něm povečeřeli, ovšem měli jsme smůlu. Krátce jsme se prošli areálem mlýna a pak jsme se vrátili k autu, jímž jsme se vrátili zpět k parkovišti v Zákoutí. Následně jsme zamířili do Zdobnice, ale brzy jsme se opět zastavili, abychom u pramene v Lousiině údolí odlovili kešku. Pak jsme již odjeli do Zdobnice.
Odpovědět
